Nebojte nebudu na filmovém e-shopu psát o zdravém životním stylu. V názvu odkazuji na slavný oskarový film s Phillippem Noiretem a hlavně na dětského hrdinu Tota, kterého stejně jako mě fascinoval a přitahoval tmavý sál místního kina kde jsme oba pomalu ale jistě propadali vášni k filmu. A protože jsem byl malý kluk a psal se rok 1975 tak mým filmovým hrdinou se nestal John Rambo ani  Maverick ( o tom někdy jindy ) ale apačský náčelník Vinnetou a jeho pokrevní bratr Old Shatterhand alias jeho orientální alter ego Kara ben Nemsi. Víkendy se tak staly časem na který jsem se těšil nejen proto, že nebyla škola, ale i kvůli sobotnímu a nedělnímu filmovému představení v našem kině, jejímž pravidelným návštěvníkem jsem se stal.

Stejně jako malý Tito i já jsem se po otevření opony odpoutal od reality všedního života a ocitl se na hodinu a půl v ráji, tedy tom filmovém. Kino bylo obrovské, většinou poloprázdné a já vybaven pendrekem nebo jiným pamlskem jsem se usadil do nepohodlné dřevěné sklopné sedačky na mém oblíbeném místě na postranním balkóně. Širokoúhlé plátno bylo odsud jako na dlani stejně jako výborný přehled na celý sál, tedy i na kamarády, kteří v průběhu promítání dole pode mnou v kinosále za dohledu uvaděčky důchodkyně museli po sobě uklízet vystřílené smotky papíru. V rámci každého promítaného filmu tedy snad až na dětské kreslené filmy si musel návštěvník kina pokud nedorazil alibisticky pozdě odsedět a přetrpět povinné budovatelské týdeníky. Každá návštěva našeho kina se pro mne stala událostí a zážitkem, ze kterého jsem si vystačil v mé fantazii, v mých snech a při dětských hrách minimálně do dalšího víkendu s návštěvou kina.

Nabídka kin v 80-tých letech byla poplatná době a režimu. Kromě již zmíněných ''Mayovek" se hrály mimo českého zástupce, tehdy hlavně komedií především francouské a italské filmy, občas někaké ty americké a samozdřejmě sovětské budovatelské a oslavné válečné filmy. Ale jako kluk jsem nevnímal skrytou propagandu ani zobrazení zkreslených historických událostí, ale hltal chrabrost a udatnost řadových vojáků kosících z nekonečných zásobníků zlé fašisty. Alain Delon si mne získal jako Zorro a Černý tulipán, miloval sem dobrodružný film Černý korzár s Kabirem Bedim jehož hláška z filmu: ''Miluješ smrt - tady ji máš' mi utkvěla v hlavě dodnes. Nenechal jsem si ujít bláznivé komedie s francouskými Bažanty, Sedmou rotu, buddy-komedie s dvojicí Spencer-Hill, nebo drsňáka ''Hoopera'' Burta Reynoldse. Opomenout nesmím ani klasiku Sedm statečných, Muž se železnou maskou, Hrabě Monte Cristo, kde v obou filmech hraje Richard Chamberlain ( Ptáci v trní )nebo kreslený Méďa Béďa. Naopak filmová Pomáda s Johnem Travoltou a Olivií Newton-John pro mne byla opovrhovaným a vysmívaným filmem, na který jsem ani nešel. Šílely po něm přece všechny holky. 

Ale jako kluk jsem nevnímal skrytou propagandu ani zobrazení zkreslených historických událostí, ale hltal chrabrost a udatnost řadových vojáků kosících z nekonečných zásobníků zlé fašisty.

Nedostižnou metu představovaly ale nepřístupné filmy, důvod proč jsem toužil mít konečně občanku. Věta: 'Kolik ti je, ukaž občanku' mě nejednou poslala předčasně z kina zpět domů. Samozdřejmě se jednalo jen o filmy přístupné od 15-ti let, většinou komedie z nějakým lechtivým obsahem. Uvaděček, které trhaly u vstupu lístky se střídalo několik, s klukama jsme měli vytipovanou tu, u které se se štěstím a zalháním o věku dalo projít. Ale stejně na takovou Stepující stonožku se scénou s odhaleným ženským poprsím jsem se dostal až na třetí pokus. Filmy přístupné od 18-ti let byly pro nás mladistvé zcela zapovězené, ani s rodiči jste neměli šanci se na ně dostat. Takže vyhlášení Otrokáři i první Vetřelec ( ano ten Vetřelec Ridleyho Scotta! ) mě v té době měly bohužel minout.  ''Bože jak hluboko jsem klesla'', snad nejznámější nepřístupný film uváděný v kinech za totality se mi podařilo zhlédnout ( samozdřejmě několikrát ) až na střední škole.

Zlomový byl můj nástup na střední školu do Prahy. A Praha to byly i kina, hodně kin. V centru se nacházely nejznámější Alfa, Blaník, Flora, Kotva, Pasáž, Paříž, Lucerna, U hradeb i spostu dalších kin v okrajových čtvrtích. V hlavním městě jsem si vystál frontu na lístky na E.T. mimozemšťana, Indiana Jonese alias Dobyvatelé ztracené archy, Formanova Amadea, nebo prvního Policajta z Beverly Hills výborně dabovaným Oldřichem Kaiserem. Neskutečný Excalibur Johna Boormana jsem si naopak v liduprázdném sálu odseděl s otevřenou hubou hned několikrát. V té době jsem si také jako puberťák začal všímat ženských hereček, Rachel Velchové v komedii Zvíře, Claudii Cardinaleové ve filmu Dárek, nebo italské krsky Ornelly Mutiové v dramatu Odumírání lásky, nebo komedii Zamilovaný blázen.

Komedie Tootsie, Podraz, dramata Pevnost Apačův Bronxu, Elektrický jezdec, Návrat domů, Bobby Deerfield, Rocky, westerny Mackennovo zlato, Butch Cassidy a Sundance Kid, dobrodružné filmy Hlubina, Motýlek, Dobrodružství Poseydonu nebo Ostrov dr.Moreaua, hudební Horečka sobotní noci, Spielbergův horor Čelisti, životopisný snímek Elvis Presley s výborným Kurtem Russellem, katastrofické Letiště a tak bych mohl pokračovat. No nebyl to vážení Bio ráj ?